Ž - i - v - o - T ...

SVOJŠICE - jsme u cíle dnešního dopoledního snažení, u zříceniny tvrze, u kamenného monumentu, nádhera - ocitám se uprostřed pohádky. První písemná zpráva pochází z roku 1365. Obec se nachází v nadmořské výšce 290 metrů. Dočítám se, že věžová tvrz byla postavena v 1. polovině 14. století, později rozšířena, bohužel časem vypálena a opuštěna, možná během třicetileté války (v 30. letech 20. století). Mám zvláštní pocit, zříceninu obcházíme ze všech stran, zachována je jižní část s valeně klenutý sklepem. První patro s původní věží má také valené klenby, částečně jsou zachována i hrotitá okna, která byla upravena mnohem později - v novější době. Nemůžeme přehlédnout bustu Jilie Havlíčkové, rozené Sýkorové (1826-1855), která se ve Svojšicích narodila a stala se manželkou Karla Havlíčka Borovského.

Dnešní Svojšice u Heřmanova Městce spadají do Pardubického kraje, v obci žije dvě stě čtyři obyvatel. My jsme zakotvili v hospodě nad silnicí, sedíme na terase a baštíme minutky a popíjíme jednotně pivko, kolují tu i frťany - zápisné. Však si to zasloužíme, já tedy propotila dvě trička, musíme doplnit tekutiny, to je nutné. Nakonec nás Standa dojel a pokračuje s námi v hodování. Já se konečně uklidnila, nic se mu nestalo, pohodička a dobrá náladička pokračuje. V této veselé partě jsem prvně, ale vím, že určitě ne naposledy. Odjezd se o hodinku odkládá, nic nelámeme přes koleno, hospoda patří jen nám, kam tedy spěchat. Ale vše jednou končí a něco jiného začíná, nedá se nic dělat, musím opět nasednout na kolo a šlapat a šlapat dál. Zpáteční cesta povede jinou trasou Svojšice - Opočinek - Pardubice - Dříteč -Hradec Králové, zatím jsem rozhodnuta dojet až domů. Zpáteční cestu vlakem jsem zrušila, cítím se docela dobře i když pozadí necítím, vlastně cítím až moc. Smažím se držet se skupinou, na poslední pozici se mi vůbec nelíbí, maličké bloudění v Pardubicích je jen důkazem, že i mistr tesař se občas utne. Těším se do Dříteče, samozřejmě, zastávka na posilnění a doplnění tekutin. Tentokráte si dávám zelený čaj, účinnost mých léků už vyprchala, mám docela slušný astmatický záchvat. Lovím z baťohu pilulky a po necelé hodince jsem opět fit. S vodičem č. 1 jedeme napřed, mám před sebou posledních třináct kilometrů, je to už jen o morálce. Melu z posledního. Přidává se k nám Milan, jedeme klidně, nechci mít opět problém s dýcháním. Pozadí mne obtěžuje, už nevím, jak si poposednout. Trénuji pevnou vůli, „musím“, nemohu se dočkat, až to zapíchnu. Vodič č. 1 je trpělivý, jedu za ním, chrání mne, fouká mírný protivítr. V Bukovině mini zastávka, bydlí tu kámoška. Věrka je doma a v té mé helmě mne málem nepoznala. Radost na obou stranách. Pozvání na kávičku odmítáme, musíme jet, připozdívá se. Poslední sjezd, noha nohu mine, mám toho plné zuby. Díky, díky, je tu sprcha, pořádná peřina a už se mi zdají sny .... samozřejmě o kolu, o partě, o krásné zřícenině, vše se mi promítá zpětně jako film. Celé tělo cítím, nebo spíše necítím ? blaží mne vědomí, že jsem to nevzdala a vlastně přežila. Příště pojedu zase, jen více uvažuji o tom, že si koupím nové kolo, dělané na míru a jen a jen pro mne. Mám motiv, mám naději, mám se na co těšit... začínám opět žít, znovu se začínám radovat, začínám si věřit...